(Žalm 18:3) Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.

Rodokmeny

20. prosince 2016 v 10:41 | David Hoffmann |  Koníčky a záliby
Zdravím, již dříve mne zaujala tvorba rodokmenu mé rodiny, a tento "koníček" mne začal celkem i bavit. Dokonce mám již, díky nějakým postupným poznatkům, už i část rodokmenu hotový. Respektive nejedná se o "koníčka", ale spíše o pořádného koně, jelikož zjišťování o osobách, ověřování a doplňování zabere poměrně hodně času. I když nemám příliš zkušeností a rád se i přiučím, rád poznám v tomto směru někoho, kdo již nějaké zkušenosti má a dokáže mi poradit. Děkuji!
 

"Stará škola" versus dnešní doba - Díl První

19. září 2016 v 21:33 | David Hoffmann |  Článkový seriál "Stará Škola"
"STARÁ ŠKOLA" versus DNEŠNÍ DOBA
Díl První / aneb střípky z vlastní zkušenosti
Napsal David Hoffmann

Aneb jak řekl kdysi jeden filozof a učenec: "Vědu a pokrok nezastavíš". Nevylučuji, že to řekl pan Darwin, ale žel si tím nejsem zcela jist.
Každopádně a upřímně mohu říct: "Nemám dnešní "postmoderní" dobu rád, a pokud to řeknu jinak: narodil jsem se do blbé doby, a ještě ke všemu na blbém místě." Z dalších řádků poznáte proč.
Když jsem o tom přemýšlel, mně osobně by mi vyhovovalo devatenácté, možná začátek dvacátého století. A žádná Praha, ale nějaký baráček na venkově či na vesnici. Dělal bych nějakou "normální" práci, klidně se někde staral o políčko, pracoval v zemědělství, či pracoval někde u dobytku, na farmě. Nepohrdl bych v té době se naučit i nějakému tomu řemeslu.
V baráčku žít se svou manželkou a dětmi, v neděli chodit do kostela, stýkat se a popovídat si s lidmi, doma si číst Bibli a vést rodinný a poklidný život. A v tomto směru nadále pokračovat a vychovávat svoje děti ve víře, zajistit jim v budoucnu studium a uživit rodinu.
A co bych ještě uvítal?: Mít v tom baráčku takovou malou, osobní komůrku, kde by mi postačil skromný nábytek, židle, stůl či nějaký malý sekretář, nad ním poličku a svícen. Na stole psací potřeby, papíry a jeden z mála vynálezů: starý, psací stroj.
Ano, toto by mi naprosto vyhovovalo a pak bych byl plně spokojený.

A ne tu dnešní, moderní či jak někdo říká s oblibou "postmoderní" dobu, kterou já tuze nemám rád. Sice je věk moderních, vyspělých technologií, technických pokroků a převratů. A to nejen v technice, elektronice a dalších podobných oborech, ale i ve vědě, zdravotnictví a výzkumech.
Sice je spousty věcí, které jako lidé umíme vyrobit, je sice více nemocí a neduhů, které umíme vyléčit (I když je stále řada nemocí, které dnešní medikamenty stále nezvládnou, jako například rakovina, AIDS, … a řada dalších) a další vyspělosti.
Ale na druhou stranu: Nerad to každý osobně přizná, ale kdo je v dnešní době stoprocentně zdravý? Odpovím klidně za Vás: Nikdo!
Každý z nás má nějaké zdravotní problémy a těžkosti, ale od nich se odvíjejí i další problémy, jako jsou například problémy psychického a psychologického rázu a podobně.

A tomu leckdy napomáhají, kor v dnešní době, díky dalším okolnostem, záležitostem, starostem, situacím i dalším problémům (jako například jsou různé obavy, například: obava o ztrátu zaměstnání, obava finanční tísně, obavy o zdraví členů rodiny a blízkých, obava ztráty střechy nad hlavou, a podobně). I velké problémy, které sice nevidíme, ale zato velmi razantně cítíme. Převážně tedy v našem mozku, srdci a tím je stres, stresové situace a další příznaky s tím spojené.
Se stresem jsou zase navzájem propojeny samozřejmě již dříve zmiňované zdravotní problémy, jenž ale v tomto stavu mívají mnohem vážnější následky jako mohou být například infarkt, mrtvice… A pokud to ještě "dobře" dopadne, můžete do konce života trpět demencí, skončit s ochrnutím na invalidním vozíku či na lůžku. V opačném případě to končí smrtí, v lepším případě na psychiatrii či v sanatoriu. A biologické hodiny počítají čas každému z nás, nezáleží na věku, ani na pohlaví.

A na základě všech těchto faktů mohou starší muži trpět žel impotencí a dalšími zdravotními problémy. A jsme u další záležitosti, a tou je věčné téma "moderní maminky", moderní doba a starší muži.
Dnešní "moderní maminky" dávají přednost kariéře před rodinou, každá se spíše dneska snaží dostat na tom postu manažerů co nejvýše. A pak se diví, že po pětatřicátém roku nemohou mít děti. Případně mohou, ale jsou již brány jako "rizikové" pacientky (bráno ze zdravotního hlediska), a tudíž není již zcela vyloučené, že ony, či jejich novorozené děti budou zcela v pořádku.

Protože nejen u mužů, ale i u žen věkem klesá možnost početí a otěhotnění. A dnes řada mladých žen si to ani neuvědomí, a pokud si to někdy uvědomí, tak už může být i pozdě.

Dříve se to takto neřešilo, ženy na statku, na polích, či v kravíně si byly všechny rovné, co se týče kýžené kariéry. Byl prostě větší klid a pohoda, nikdo se nad nikoho nepovyšoval.
Ale hlavně: dříve bylo podstatně více úcty, tolerantnosti, slušnosti, seriozního jednání, a to nejen ke starším generacím, ale i k sousedům z okolí, k ostatním spoluobčanům a i k cizím lidem. Což v dnešní době, řekl bych, absolutně neexistuje. Velmi to tato "moderní doba a dnešní generace" postrádá. Ono stačí, když proti vám po chodníku jde nějaká skupinka mladistvých. Myslím, že mnohdy to jejich chování, mluva, vystupování, atd. hraničí se zdravým rozumem a s logickým uvažováním. Abych řekl upřímně:" Je mi z toho smutno.

Pokud pokročím od dnešních "moderních maminek" dále k mužům, narazím na téma:" Sex, rodina a manželství". V dnešní době je zřejmě "in" a moderní žít a bydlet na hromádce a tzv. "na psí knížku".
Já jako křesťan pro toto "soužití" rozhodně nejsem a nepodporuji to. Stejně jako to, že by si měli homosexuální páry gayů a lesbiček osvojovat děti. Já a moje žena jsme názoru, že kompletní rodina by měla být muž a žena (a to řádně oddáni, ať už věřící či nevěřící)a poté děti. Nikoliv dva muži, či dvě ženy a děti, nebo dva dospělí lidé, kteří nejsou v "manželském svazku" a děti. Už to je mj. i vizitka pro ty děti homosexuálů, až se jich v budoucnu někdo zeptá:" A kdo jsou tví rodiče?" To aby pak ty děti raději ani nevycházely ven. To je také úvaha k zamyšlení, a takhle bych mohl pokračovat i dále, ale nechci. Moje hlavní myšlenka směřuje jinam, než kam se nyní ubírám.

Další věčné téma "moderních maminek" je již dříve zmiňovaný "sex"
Přiznejme si, že toto téma by mělo zůstat správně za zavřenými dveřmi našich domovů, respektive ložnic. Alespoň to platívalo kdysi a toto téma bylo tabu. Dnes již tomu, kor v době internetu, počítačů, různých internetových diskusních fór, sociálních sítí a dalších vymožeností a moderních technologií, jako jsou programy Skype, Icq, a podobné programy, je tomu již jinak. A mnohdy mi připadá, jako by se tím i ony ženy chlubily. Skutečně mi zůstává rozum stát a ani nevím, co si o tom všem mám myslet.
Rozhodně nejsme s manželkou pro to, zveřejňovat jakékoliv podobné informace na internetu a ani je nevyhledáváme. To spíše člověk na ně narazí nechtěně při čtení nějakého jiného, nezávislého článku a stránky s výše uvedenými tematickými články vás, z vaší strany nechtěně, přesměrují na diskuse na erotická témata, o kterých jsem se zmiňoval výše. V tomto případě pomáhá pouze nastavení v internetovém prohlížeči zabraňující přesměrování na stránky s podobným obsahem.
Jenže, jak jsem zjistil, ne vždy toto nastavení žel funguje. A proto je třeba se i na toto připravit, co nejdříve se vrátit zpět, a pokud možno se na tyto stránky nevracet. Protože si takto můžete do počítače zanést i spousty "nečistot". A ačkoliv jste na tuto stránku s diskuzí vůbec nechtěli, přesto tam jste.
To je další věc, kterou nemám v dnešní době vůbec rád, a tou je omezování osobní svobody, manipulace a ovlivňování lidí. Začíná to nejen nechtěným přesměrováním internetových stránek, ale i v dnešním reálném životě v zaměstnání, na ulici, na veřejnosti, v dopravních prostředcích a podobně. A to oněch "manipulátorů" na nás je celá spousta: od našich nadřízených v práci, ale i od různých manifestantů na ulicích, ale jsou to i reklamy, které se nás snaží dostat tam, abychom utráceli naše finance za "hlouposti", které stejně ani nevyužijeme, a akorát zabírají místo. Pokračujíc přes příslovečné "šmejdy", nabízející pochybné zboží, pochybné kvality za předražené ceny. A takhle bych mohl pokračovat dále, protože "lákadla a oblbováky na lidi" tohoto typu jsou žel stálé. A žel je stále spousta lidí, kteří se nechají zviklat, ale pak ať tedy nebrečí, že naletěli.
Protože pokud už sledují reklamy a upoutávky na zboží, ať už na internetu, v tisku či v televizi, tak už není na škodu si občas pustit pořady typu Černé ovce, D-Test, a podobné, kde o "šmejdech" mluví stále, a hlavně i jak se jim bránit. A tím se tak i vymanit z již výše zmiňovaného omezování osobní svobody, manipulace a ovlivňování. Je potřeba se proti tomu postavit a bránit se.
A opět se s radostí ohlížím zpět do minulosti, když tyto "zvěrstva" neexistovaly. Žádné počítače, televize a podobně, lidi tak byly k sobě přátelštější, svornější, scházeli se navzájem po chalupách, popovídali si a hlavně byla klidná, pohodová, přátelská a příjemná atmosféra. Což dnes absolutně neexistuje.

Ale to jsem opět utekl od tématu. Vracím se opět zpět k tématu:"moderní matky a sex."
Jsou ženy, okolo kterých se její muž jen "otře" a přijdou velmi snadno do jiného stavu. Jenže žel i mimo těmito ženami jsou tzv. "krkavčí matky", které si tohoto "daru" od Pána Boha neváží a raději se potomka zbaví, jenže žel mnohdy neunáhleným a nerozvážným způsobem, ať jej již usmrtí, či v dalších mnoha případech někde v taškách pohodí, místo toho, aby jej raději daly do babyboxů či k adopci, aby se z dětí mohli radovat páry, kteří žel tu možnost mít vlastní děti, nemají. A tím se touto cestou vracím zpět tam, kde jsem původně chtěl být, neboli jak jsem již dříve psal, o nemocných "impotentních" starších mužích, kterým žel k této nemoci dopomohl již dříve zmiňovaný stres a veškeré choroby, potíže a komplikace s ním spojené.
A tento problém je mnohdy "černou můrou" řady starších mužů, ale i s tímto handicapem se dá žít.
A věřte mi, vím, o čem mluvím, ale nechci a ani nehodlám se zde o tom rozepisovat. Ať už jen z toho důvodu, že to nemusí být zrovna pro někoho příjemné.

A nyní pokračujme dále. Přesto existuje řada specialistů a léčebných metod, jak toto odbourat.
Ale mnohdy tento "problém" nemusí být zrovna zdravotního rázu, ale dle nových poznatků se prý může jednat, z důvodů již zmiňovaného stresu a stresových zátěží na lidský organismus, o psychický blok, který může v sobě muž mít, a který odbourá pouze specialista v oboru.

A zde je na místě příslovečné slovo "jenže".
Právě že jenže ne každý muž se svěří se svými osobními, intimními pocity a starostmi cizímu člověku, kterého navíc nikdy v životě neviděl. I kdybyste onoho specialistu třeba potkal někde v prodejně potravin, či na zastávce MHD, tak i tak pochybuji, že by se mu leckterý muž svěřil.
Druhá věc je otázka financí, respektive pokud dotyčný specialista v oboru není váš "známý", tak žel musíte počítat s jistým finančním obnosem. A věřte, že v tomto případě se jedná, žel o nemalou částku. Takže je to otázka opět dle uvážení, zdali si tuto pomoc můžete dovolit.
Protože jde o to, abyste do tohoto "projektu", respektive o psychickou obnovu člověka bezhlavě neinvestovali a pak toho nelitovali. Protože sice člověk, kor v tomto případě při větším obnosu financí, očekává od specialisty určité výsledky, a jsme opět u slova "jenže". Protože ne vždy se očekávaný výsledek shoduje s výsledkem od specialisty. I když by vás měl specialista správně seznámit s metodami a praktikami, které používá, či spíše řečeno použije ve vašem případě, abych byl ve vyjadřování přesnější. Je to úplně stejné, jako když jdete do nemocnice na operaci, a váš ošetřující lékař či primář, který vás bude operovat, vás má správně informovat předem o celém průběhu operace, medikamentech a pooperačních šetření a léčbě.
Takže než půjdete na první schůzku, je třeba si díky moderní vymoženosti, řečené internet, zjistit si pomocí internetového vyhledávače google či v encyklopedii na wikipedii co nejvíce informací o dotyčné osobě, a případně i zajít do internetových diskuzí, a zjistit jak jsou ostatní "klienti" s tímto specialistou spokojeni. Případně dle získaných informací přejít k dalším krokům: buď elektronicky či po telefonu dotyčného specialistu kontaktovat anebo se případně podívat po jiném specialistovi, který se vám bude zdát serioznější a spolehlivější. V potaz je pochopitelně třeba brát uvedenou finanční částku, o kterou si řekne. Tím poznáte, jestli mu nejde hlavně o peníze, poté již o zmiňované praktiky, které používá a použije. (Nepůjdete přeci k nějakému šarlatánovi či šamanovi, který používá starodávné prostředky typu vonné tyčinky, bylinné masti, akupunkturní jehličky a podobné.) Ale k "zavedenému" specialistovi, které používá moderní vědy a léčby. Poté je třeba "zvážit" délku návštěvy, počet terapií a další dodatkové informace.

Jak jsem již dříve uvedl, jedná se o svobodnou vůli každého člověka zvlášť, dle jeho finančních prostředků, časového harmonogramu a hlavně je důležité rodinné zázemí, spíše stabilní silná morální podpora rodiny a blízkých přátel, aby to dotyčná osoba (v tomto případě onen starší "nemocný" muž) vše zvládla, a samozřejmě mám na mysli onu psychickou stránku, jelikož psychický rozbor osobnosti od specialisty nemusí být každému příjemný a je třeba se na to pořádně připravit.
Nezapomeňte však, že na základě získaných informací přímo od specialisty je ryze jen a pouze na vás, jak se rozhodnete.

Ale když se opět vrátím zpět, kdysi nebylo ani těchto specialistů zapotřebí, protože když to řeknu upřímně: lidé neznali, co je zmatek, shon, deprese a hlavně stres. To vše je až výsledek dnešní zmatené, uspěchané doby.
Ačkoliv jsem se narodil a vyrůstal v Praze, jsem šťastný, když jsem se odtamtud odstěhoval. Za Pražáka se již ix let nepovažuji, a abych řekl upřímně: do Prahy bych se už vrátit rozhodně nechtěl.
A co se týče tohoto města a veškeré doby v ní prožité, minulosti a události v ní, za tím vším jsem již uzavřel a udělal za tím tlustou, černou čáru. Právě že ona Praha se na mne dosti, hlavně psychicky, a žel i zdravotně podepsala. A to je jeden z mnoha důvodů, proč už jsem tuto kapitolu uzavřel a nehodlám se již nikdy více k tomu výše uvedenému znovu vracet.
Bydlíme a žijeme spolu s rodinkou v Klatovech, máme rádi už "svůj" klid, pokud možno bez stresu a dalších nežádoucích negativů, a ačkoliv se tomu člověk zcela neubrání, přesto se tento jev snaží potlačit, jak to jen jde. Proto opět říkám, nemám tuto dobu rád.
Když jsme tenkrát po svatbě řešili s manželkou otázku zaměstnání a bydlení, tak mi sama řekla, že prý do uspěchané a zmatené Prahy nešla. A já jí samozřejmě v tomto směru naprosto chápu a rozumím jí. A i kdyby nám nabízel kdoví kdo a kdo ví co za to, abychom šli bydlet a pracovat do Prahy, tak rozhodně říkáme: "NE!"

Pokud bychom žili v onom již dříve zmiňovaném devatenáctém, či začátkem dvacátého století, třeba by byl náš názor jiný. Dnešní doba je a zřejmě už i bude i nadále zlá, protože už příliš nevěřím v tu nějakou dobu zlepšení. Ještě že mám svou rodinku, pár přátel a víru v Pána Ježíše a Pána Boha, kterou mi nikdo nemůže vzít, a hlavně to je to, co mne udržuje při životě na tomto, již takto mizerném, zdevastovaném světě.
Když jsem kdysi tento názor řekl jistým lidem, vysmívali se mi, zda-li bych se nechtěl vrátit rovnou až do pravěku. Ale řekl jsem jim: "Ne, mně by postačilo bohatě toto časové období, devatenácté až dvacáté století. Byl bych velmi spokojen, tam bych se rozhodně cítil lépe než v dnešní moderní či "postmoderní", bláznivé a uspěchané době. A já to klidně přiznám, i když si mnozí lidé o mne myslí, že jsem podivín a možná i blázen, ale já jim jejich názory neberu a také si o nich myslím své.

------------------------------------------------- Konec prvního dílu! -------------

"Stará škola" versus dnešní doba - Díl Druhý

6. září 2016 v 15:31 | David Hoffmann |  Článkový seriál "Stará Škola"
"STARÁ ŠKOLA" versus DNEŠNÍ DOBA
Pokračování druhé/ aneb střípky z vlastní zkušenosti
Napsal David Hoffmann

Podtitulek tohoto článku nazvu:"Rozdílné pohledy rodičů".

Naši známí, přátelé a všichni, kteří nás s manželkou znají (a patřím mezi ně i já), můžeme s jistotou říci, že moje žena se rozhodně za "moderní maminku" nepovažuje. Navíc mohu konstatovat, že se mnohdy neztotožňujeme ani s názory ostatních "moderních maminek" okolo nás.
Co se týče výchovy dítěte, tak se spíše řadíme tak někam mezi, uprostřed mezi "starou školu" a "moderní maminky". Rádi si vyslechneme názory na výchovu od obou skupin, ale ne vždy, a se všemi názory souhlasíme.
Až do doby, co jsme s manželkou v tomto směru ostře narazili, a žel dodnes za to neseme následky.

Hlavním kamenem úrazu byl ten, že jsem se nikdy nenaučil lidi tzv. "odpálkovat". Raději abych měl klid, tak jsem jim raději, skoro vše, odkýval. Oni pak byli spokojeni a já měl od nich pokoj. V tomto směru byla Ester podobně. Sice měla a stále má "větší vyřídilku" a prořízlejší ústa nežli já, přesto lidi "odpálkovat" také příliš neuměla.
Dokud, než jsme byli nedávno na návštěvě u příbuzných, a během rozhovoru nám (mně a Esterce) bylo řečeno:"Nauč se lidi odpálkovat, když se to naučíš a povede se ti to, tak budeš mít nakonec z toho ještě radost."
Jenže zase na druhou stranu, když jsem o tom přemýšlel, ve mně hlodalo svědomí, abych tím zase pro změnu někomu neublížil. Ale i na toto mi bylo řečeno:"Nesmíš dovolit to, aby na tobě mohli lidi dříví štípat, dovolíš to jednou, dovolíš to podruhé a oni to budou zkoušet více a více, a nakonec špatně dopadneš.
A toto byl náš případ. Proto dnes už jsme přehodnotili naše závěry a už jsme opatrnější. Aneb jak se říká:"chybami se člověk učí", tak já mohu konstatovat s humorem, že my už bychom měli mít minimálně vysokou školu i s diplomem. Ale zpátky k příběhu:

Pokud jsme byli s Ester bezdětní, měli jsme svůj klid. Je ovšem pravda, že u nás, v křesťanském sboru, jsme v očích oněch "moderních maminek" byli nějakou dobu "ti divní", kteří jedni z mála těch mladších generací nemají ještě děti.
Ale my to klidně přiznáme: "My, na rozdíl od oněch "moderních maminek" žel takové štěstí nemáme." Okolo některé té "moderní maminky" postačí, když se okolo ní "otře" její manžel a žena přijde snadno do jiného stavu.
Ale my, za prvé už nejsme nejmladší a jako spousty i dalších lidí na této planetě, i my máme své nějaké zdravotní problémy, a proto to žel u nás tak snadno nefunguje. Ano, pokud by nám bylo o dvacet let méně, bylo by to určitě jiné a i veselejší.
Jenže od té doby, co se nám konečně narodila dcera Miriam, se vše změnilo. Zvláště když se nám do výchovy začala starat moje maminka, která je navíc ze "staré školy", absolutně nerozumí názorům naší mladší generace a stále si myslí, že metody její výchovy jsou ty nejlepší, což můžeme s Ester, po jistých zkušenostech, zcela vyvrátit.

A hlavně, co mne štve nejvíce, a lituji, že jsem na to nepřišel dříve, ale na to přijde člověk, až když je starší a zkušenější, že moje maminka byla "zkušená manipulátorka" s lidmi. Snažila se v tomto směru ovlivnit spousty lidí.
A když o tom mnohdy přemýšlím, mohu říci, že se jí docela dařilo. Dokonce bych si dovolil i říci, že by mohla rovnou kandidovat do politiky.
A to se jí dařilo i u mne, když jsem kdysi u ní bydlel v Praze. A nyní i u nás, když nám neustále mluví i do výchovy naší dcery. Dokonce mi mnohdy přišlo, že se nám snaží mluvit i do manželství, ale tam naštěstí neuspěla, a naše manželství na štěstí funguje dál.
Vím, měl bych o své mamince psát hezké věci, ale co se týče mé rodiny, musím žel změnit v tomto směru svůj názor a souhlasit s mojí ženou a bránit svoji rodinu.

Ale co se týče naší dcerky, to žel bylo jiné. Jelikož se nějakou dobu před narozením Mirinky narodila mému bratranci a jeho manželce také dcera. A bylo naprosto zřejmé, že moje maminka s mojí tetou porovnávají "úspěchy", co se týče pokroků, mezi oběma dívkami. A neustále se moje maminka divila, že naše Miriam ještě neumí tamto či ono. A vůbec si nedala vysvětlit, že nemůžou od ní čekat hned od narození zázraky. Neřkuli o tom, kdyby si alespoň ty své poznatky raději nechala sama pro sebe, ale když to slyšíte pokaždé, když se s mojí maminkou vidíme či slyšíme po telefonu, tak to také na psychice příliš nepřidá. A ani si nedovedete představit, jak mne rozlítilo, když jsem se dozvěděl od Esterky, po dvou letech po narození Mirinky, že jí řekla po telefonu moje maminka něco jako v tom smyslu, jaká je Ester neschopnou matkou. Absolutně nedovedu pochopit, co si to k mojí manželce vůbec dovolila. Měl jsem velké nutkání, abych nezvedl telefon, nezavolal do Prahy a mojí mamince neřekl, co si o ní v tu chvíli myslím. Vynaložil jsem v sobě spousty sil, abych toto nutkání přemohl, protože pak bychom litovali toho všichni, k čemu by pak došlo. Proto jsem to prozatím nechal "vyšumět" do ztracena. Říkám si v duchu:" Jsem křesťan, a mým posláním, je to psáno i v Bibli, je že si máme odpouštět, i když to mnohdy velmi bolí."
Mimo jiné, bratrancova dcera byla a je podstatně starší než Miriam, takže nelze již výše zmiňované výkony obou dívek srovnávat.

Jenže co se nadále nestalo: moje maminka by se snažila dostat naší Mirinku už skoro ve dvou letech do školky. Na konec se jí to, žel k naší nelibosti, zdařilo. Jak jsem se již dříve zmiňoval, byla slušnou manipulátorkou.
Jenže jak jsme s manželkou předpokládali, bylo to pro nás tři velké duševní utrpení. Hlavně převážně pro Mirinku, protože jí se to především týkalo. Vzhledem tomu, že Mirince budou tři roky až koncem listopadu, a do školky šla již prvního září, shodli jsme se ženou, že na školku není ještě zdaleka "zralá" a vyspělá. Oba dva dny (prvního a druhého září 2016), čtvrtek a pátek prý probrečela, chtěla maminku a samozřejmě se jí stýskalo. Shodli jsme se, že takhle se to rozhodně řešit nedá, a musíme vymyslet jinou alternativu co dál. Dokonce jsme šli na konec za její paní učitelkou, abychom se vzájemně poradili. Rádi bychom, aby byla Mirinka v pořádku, aby samozřejmě byla šťastná, pobyt ve školce, zatímco my bychom chodili do práce, si užívala, našla si tam kamarádky, a ve školce se jí líbilo.
Musíme věřit tomu, že to nezůstane jen u přání, a že společně najdeme s Esterkou, se školním personálem a s Mirinkou nějaké rozumné řešení ke spokojenosti nás všech.

Co se týče mojí maminky, poznali jsme a pochopili, že co se týče jejích rad, tak už na ně nesmíme dát a držet si od nich bezpečný odstup. Prostě jedním uchem vyslechnout, druhým pustit ven, a klidně si o tom myslet své. A pokud se nám něco nelíbí? Být tedy více upřímný a říct to. Pokud si přesto nedá říci, tak jí dle rady i slušně "odpálkovat". Hlavně to dál neřešit, nešťourat se zbytečně v tom a pokud možno, zahodit to za hlavu.
A dle nových zkušeností nedat na babské rady mojí maminky, ale řídit se vlastními instinkty a vlastní intuicí. Nemáme v žádném případě nic proti mojí mamince, ale jak se říká:"všeho s mírou".
Je tedy třeba si ve vztazích nastavit určité hranice, přes které nikdo nesmí překročit.

-------------------------------------------------------- KONEC 2. DÍLU -----------------------------
 


Úvaha

27. května 2016 v 18:39 | David Hoffmann |  Úvaha
Zdravím,
Úvodem něco pro pobavení (sice nejsem autorem tohoto vtipu,) ale líbí se mi, proto jsem se rozhodl jej sem umístit:"Mami, můžu jít s holkama do lesa?" "No, běž, ale pozor na kance." "Neboj, mami, ty tam nebudou, v televizi je fotbal."Smějící se
----------------------
Je pravda, že od té doby, co jsem zde byl naposledy, se událo spoustu věcí. A zatím jsem neměl čas, abych sem něco dalšího dopsal. Mám v počítači rozepsané další básničky a povídky, ale snad budu mít někdy chvíli klidu, abych se na to podíval.
A nejenom, že potřebuji mít u toho na psaní klid, ale abych se "naladil" na tu správnou vlnu.
Protože jsou dny, kdy u počítače mohu sedět kdovíjak dlouho a "nevypadne" ze mne nic, a je období kdy jsem třeba v práci na jídelně nebo tak a už slyším vnitřní hlasy a mnohdy nemám po ruce ani tužku a papír, jak mi myšlenky či námět na nějakou báseň či povídku šrotují v hlavě. Proto se omlouvám, ale budu to muset doplnit. Díky předem za pochopení.

Ostatní odkazy

23. července 2015 v 13:06 | David Hoffmann |  Oblíbené Odkazy
Motto: Kdo nemá svůj blog či svoje stránky, jakoby neexistoval! Mrkající
P.S.: Dodatek jednoho známého: Koho jméno nejde najít na google, tak taky!
Takže Vaše odkazy prosím sem, díky:

http://david-kucera.blogspot.cz/ Stránky číslo dvě našeho kamaráda Davida K.
http://kucerad.blog.cz/ Stránky číslo jedna našeho kamaráda Davida K.
http://dbartova65.blog.cz/ Stránky naší kamarádky Dariny B.
http://dedeziv.blogspot.cz/ Stránky Davida Živora, jenž "slouží" jako misionář
http://ramirezshop.cz/cs/ Stránky internetového obchodu s hudebním oblečením a doplňky mého kamaráda Michala
http://www.sumava-modravsko.cz/ Jedny z mých velmi oblíbených stránek o Šumavě ! Doporučuji zhlédnout!
http://medvedi-camp.webnode.cz/ Stránky mé oblíbené trampské osady, jejich obyvatel a přátel.
http://www.velkyzpevnik.cz/zpevnik Odkaz na stránky velmi rozsáhlého zpěvníku, kde najdete téměř vše.
http://www.zpevnicek.unas.cz/ Odkaz na stránky zpěvníku s žánrem folk / country.

Můj sen / aneb čeho bych chtěl někdy dosáhnout

22. července 2015 v 23:21 | David Hoffmann |  Koníčky a záliby
Můj sen / aneb čeho bych chtěl někdy dosáhnout
Napsal David Hoffmann

Jak jsem již dříve uvedl, jedním z mých koníčků je sběratelství, konkretně sbírání Biblí a Písma Svatého, i samostaných zákonů, atd. A již delší dobu si pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo udělat "soukromé muzeum Biblí".

Chtěl bych tuto myšlenku s pomocí aplikovat v reálu.
Prostě cíl je tento: najít a dlouhodobě si pronajmout v Klatovech nějaké nebytové prostory za rozumnou cenu. (Stačila by jedna větší místnost, se sociálním zázemím, se zavedenou elektřinou a vodou.) Z malé části místnosti bych měl kancelář a větší zbytek prostoru využít k umístění výstavních stolů a panely s informacemi a články.

Rád bych veřejnosti, i dalším generacím ukázal, čeho naši předkové kdysi dokázali, co se týče těchto knih. Protože si myslím, že je škoda, když mám knihy uskladněné doma v knihovně, proč je neukázat.

Případně by nebyl problém v těchto prostorách uspořádat pro veřejnost i nějakou přednášku s diskuzí nějakého biblisty a theologa, tedy pokud by byl zájem.
Samozřejmě tyto prostory bych rád využil i k tomu, abych sbírku rozšířil o další knihy. A nejen to, rád bych navázal kontakty i s dalšími sběrateli těchto knih a načerpal tak nové poznatky a zkušenosti.

Jestli by toto vyšlo, uvítal bych i dlouhodobou spolupřáci s nějakým slušným a seriozním knihařem s vybavením, který se vyzná v restaurování starých knih.

Zda-li mi chcete pomoci a jít do tohoto "projektu" se mnou, budu rád.
Můžete mi napsat do zprávy a určitě se nějak domluvíme.
Děkuji velmi předem!
Ahoj Všem!
David

Geocaching a přátelství

7. května 2015 v 18:58 | David Hoffmann |  Koníčky a záliby
Ahoj Všem!
Hledám nějakého slušného a zkušeného "kačera" a zároveň kamaráda z Klatov, či blízkého okolí, který by chtěl se mnou podniknout nějakou tu výpravu za "keškami". Že by k tomu dopomohl náš společný koníček?

Jinak hledám případně nějakého kamaráda, nejlépe z Klatov, se kterým bych občas mohl podniknout nějakou tu aktivitu (kolo, čundry, turistika, posezení u pivka či v čajovně s pokecem, pokouření z vodní dýmky, mrcasení, playstation 2,...)
Zatím ahoj
David

Po svatbě / rok 2013

16. března 2015 v 15:46 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb básně do šuplíku
Po svatbě / rok 2013

Napsal a složil David Hoffmann

1. Už je tomu přes tři roky dávno,
co jsme si řekli na hradě to svoje ano,
v deset hodin tenkrát ráno,

2. až Esterka ztloustla v pase,
a bytem v Klatovech ozývá se:
"Jaké jméno miminku asi dáme?"
Přemýšlíme, rozjímáme …

3. ano, už to nakonec mám,
a v listopadu se nám narodila Miriam,
a další jest nové děvče zdejší,
hned je ten svět veselejší,
moment, strpení, chvilinku,…
jen si pochovám Mirinku,

4. dcerka sílí a roste,
už slyšíme, jak se sjíždějí hosté,
ta doba připadá nám jako malý krok,
a hnedle: už je jí první rok,

5. nevím, zdali radost či vrásky mám,
mám smutek v sobě, kam se podívám,
když vidím, jak jí prospívá,
jak rychle roste a dospívá,
je tomu času tak malinko,
co byla Mirinka ještě miminko,

6. Dneska už to pravda není,
malá holčička se v slečnu mění,
na dětech to člověk vidí nejvíce,
že stárne rok od roku více a více.

Zamyšlení

16. března 2015 v 15:11 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb krátké povídky a ukázky
Zamyšlení

Napsal David Hoffmann

Píše se již 1.1.2014 a když se pozastavím v myšlenkách v období od onoho dne 24.4.2010, kdy se změnil můj život, když jsem opustil rodnou Prahu, oženil se a přestěhoval se do Klatov do dnešního dne, stojí to rozhodně za úvahu, co se v mém dosavadním životě změnilo.


Kapitola první - Zaměstnání

První tři roky byly spíše silnou psychickou prověrkou mé osoby, jelikož jsem dlouhodobě nemohl žel najít zaměstnání, protože už v té době jsem uvažoval iracionálně, že nechceme být s manželkou sami, ale že bychom rádi nějakého toho potomka, tudíž jsem bral zřetel, že jako příslovečná "hlava rodiny" musím zajistit, nejen finančně potřeby naší společné domácnosti. A věřte mi, že mi to na mé psychice příliš nepřidalo, když vezmu v potaz, kolika jsem prošel pohovory, kolik set korun jsem vydal za cesty do Plzně, Domažlic a ostatní místa Plzeňského kraje, a když žádný z těch pohovorů nevycházel, bral jsem to jako svojí osobní prohru, porážku, selhání.

Snažil jsem se to v sobě potlačit, ututlat, ale přesto to ve mne bublalo jako v přetopeném kotli a zrovna v ten nevhodný okamžik to vybublalo až na povrch. Byl jsem toho emotivně a psychicky plný, že jsem potřeboval vypustit páru, odreagovat se a přijít na jiné myšlenky. V tomto směru mi dost pomohlo, že jsem mohl na konci roku 2010 absolvovat od úřadu práce tématickou řadu rekvalifikací, abych si rozšířil své dosavadní znalosti a zkušenosti.
I když jsem nově načerpané znalosti v praxi doposud nevyužil, přesto byly pro mne v lecčem přínosem. Ať už, že jsem poznal řadu nových přátel z Klatov a okolí, ale že jsem dostal za uvedené rekvalifikace zaplaceno a tudíž jsem byl rád,
že alespoň touto trochou mohu přispět do rodinného rozpočtu.

V tomto směru se pro mne a pro mou rodinu stal klíčovým až rok 2013, kdy to vypadalo, že se konečně blýská na lepší časy. Vděčím za to brigádě u České Pošty, kde jsem dělal distribuci letáků. Během uplynulých tří let jsem se zaregistroval na minimálně cca patnácti pracovních serverech a odepsal na spoustu různých pracovních inzerátů a podal spoustu pracovních životopisů. Byl jsem velmi rád, když mi na jeden z nich, po delší době jeden ze zaměstnavatelů odepsal, abych se prý zastavil na prodejně a domluvil si tam další informace. Byl jsem opravdu velmi vděčný, na schůzku jsem se dostavil, a dnes již toho nelituji, jelikož jsem tuto práci dostal. A tuto práci vykonávám dodnes.

Kapitola druhá - Rodina

Stejně jako celá řada mladých novomanželských párů, tak i my jsme toužili rozšířit si rodinu.
Sice prostorové poměry, co se týče rozšíření rodinky nejsou zrovna ideální, co by také člověk čekal od bytu o rozloze třiceti metrech čtverečních, ale přesto jsme se o to pokoušeli.

Vše naštěstí vyšlo na první pokus a po nezdařených pokusech snažení během tří let o otěhotnění mé manželky dostavily se zdárné výsledky a v listopadu 2013 se nám nakonec narodila zdravá dcera Miriam.

Každý z těch uplynulých dosavadních tří roků přinesl nějaké negativní, ale i pozitivní poznatky, ale až ke konci roku 2013 jsem pocítil, proč má cenu na tomto světě, a pro koho žít.
Jako bych cítil, že se mi po narození dcery do žil dostává nová energie a síla, která mne již dříve během těch uplynulých tří let opustila, a tudíž jsem neměl motivaci, respektive jsem ji ztrácel, když jsem byl psychicky na dně, proč na tomto světě zůstat a žít.
A až nyní jsem ten smysl života našel a snažím se vše napravit, dát si vše do pořádku a začít znovu žít.
Užívat si smyslu života a být milujícím a oddaným manžílkem a milujícím, tak trochu i strachujícím se tatínkem naší dcery Miriamky, která do mne vlévá novou životadárnou sílu, už i byť jen jejím pohledem, či když ji držím v náručí a tisknu k sobě, aby mi náhodou nevyklouzla.

Takže když to shrnu, co přát si víc: mám práci, milující rodinku, střechu nad hlavou…
Dobře, přiznám se: čekám na ten den, až v práci budu rok a prodlouží mi smlouvu, pak se chceme s manželkou ohlížet po větším bydlení, aby Mirinka, jak bude vyrůstat, měla svůj vlastní pokojík a my tak s manželkou oddělené soukromí.
I když najít dneska bydlení za slušné peníze, slušném stavu a na slušném místě, není žádný med. Jelikož musím brát v
potaz, že manželka si po mateřské bude muset hledat práci, a Miriam bude chodit do školky či do školy, ale to už je holt úděl těch dospělých, aby si tu svou rodinu zabezpečili po všech stránkách a udělali pro své ratolesti to nejlepší, aby je později jejich ratolesti brali s úctou a s respektem a vážili si jich, a ne jako spousta těch dnešních, rozpustilých teenagerů a adolescentů v pubertálním věku, kteří na svými rodiči ohrnují nos a jsou jim dobří tak akorát,
když jim dají nějaké peníze, či jiné materiální potřeby. Abych řekl pravdu, nerad bych, aby se toto odehrávalo i v naší rodině, tudíž se budeme s manželkou snažit tomuto předejít a vést naší dceru tou správnou cestou a ukazovat jí, kudy má jít, aby nešlápla vedle a měla stále pevnou půdu pod nohama. Oba dva jsme věřící lidé a rádi bychom v tomto směru vedli k Pánu Ježíši i naší dceru Mirinku, aby věděla, co je správné a co je špatné, jak se chovat a reagovat dle případných situací, a aby si uvědomila, že já s maminkou tady nebudeme stále, a ona bude tou, která se bude muset umět postavit na vlastní nohy a zvládnout tu samou situaci, kterou teď zvládáme my s manželkou, zabezpečit a postarat se o svou vlastní rodinu, o svého manžela, případně o své děti, aby měli v čem chodit, co jíst a kde bydlet. Co se týče zaměstnání a výchovy dětí, o tom netřeba hovořit. Každá dospělá osoba by měla zvážit, co je pro svou rodinu třeba a co je správné, ať už je to matka, či otec.

Chápu, že to pro toho dědečka a babičku není jednoduché, aby sem tam nedali svým dětem rady do života, ale je už jen na těch dotyčných osobách, zda-li si rady od prarodičů vezmou k srdci, či nikoliv. Ale to už je rozhodnutí ryze na nich, i když se říká, že každý rodič se snaží udělat pro své děti maximum, a to ve všech směrech. Ať už ve výchově, tak i ve finančních či materiálních potřebách a dalších.
Aneb jak se říká: vždy na západě musí někdo odejít, aby na východě vznikl život nový. Tak i my tady žel nebudeme věčně a budeme nuceni uvolnit místo na tomto světě novému životu.
A proto bychom byli rádi, aby na nás naše děti, vnoučata, možná i pravnoučata vzpomínali s láskou, úctou a s pocitem, že jsme jim dali do vínku to nejlepší z nás, co jsme jim mohli dát.

Ať naše památka zde zůstane navždy, Amen!

Přátelství a pokec

16. března 2015 v 14:04 | David Hoffmann |  O Autorovi
Ahoj!
Ačkoliv jsem šťastně ženatý a mám rodinu, přesto se cítím někdy sám. Hledám tedy touto cestou nějakého kamaráda, nejlépe věřícího, z Klatov. Který by byl ochoten se mnou něco podniknout (čundry, kolo, čajovna, vodní dýmka, playstation ,..), zajít občas na pivko a na pokec, a tak. Vůbec nevadí že by byl taky otec od rodiny, alespoň by si manželky mohly také poklábosit a dětičky by si spolu mohly hrát. Takže pokud by měl někdo zájem, rádi Vás poznáme. Děkujeme! Mrkající