(Žalm 18:3) Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.

Čundr

8. února 2015 v 18:58 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb krátké povídky a ukázky
Čundr
(Příběh ze života)
Napsal David Hoffmann

Kdysi, když jsem jezdíval na čundry, uskutečnil se i mimo jiné čundrácký tábor. Tábor jsme si s ostatními postavili na pronajaté velké louce.
Několik dní po rozjezdu tábora jsme do naší party kluků dostali od dívčí party jednu slečnu (došlo k tomu totiž tak, že když jsme všichni hromadně někam šli, ona byla většinou vždy mezi posledními. Dokonce byly i chvíle, kdy jsme na ni museli s celou naší tlupou čekat). nemohu si pomoci, ale byla to prostě smolařka.

Jednoho dne, když jsme s naším oddílem hráli v přírodě nějakou hru (už si žel nepamatuji, co to bylo), se té hry zůčastnila i ona, budu jí říkat třeba Radka. Oddíl byl roztříděn po čtyřech lidech a Radka hrála v jednom z nich. Žel se jí nedařilo, a ačkoliv se tedy ostatní v jejím týmu snažili sebevíc, přesto žel prohráli.
Radku to vzalo již natolik, že při návratu po lesní cestě si sedla na klády, v ruce kapesník a bylo jasně na ní vidět, jak je hotová, zoufalá a špatná. Obličej měla červený a z očí jí tekly slzy.
Jeden z kluků měl s sebou i novou videokameru, a dokonce se bavil s ostatními kluky jí natáčet. Ještě k tomu ty nemístné poznámky: "Jéé, ona bulí!" a podobně. To mne dopálilo natolik, že jsem se rozhodl jednat.
Odehnal jsem je od ní, ať jdou napřed, a sedl si vedle ní. V tom se ještě objevil Martin opět se svojí kamerou, aby nás natočil. Zakryl jsem mu rukou objektiv a řekl mu jistým tónem, ať si dá laskavě odchod za ostatními. Byl jsem o něco starší než on, pochopil.
Objal jsem Radku okolo ramen, druhou rukou jí otřel slzy ze tváří. Mírně zvedla hlavu, a podívala se mi do očí, se slovy:
"Davide, já jsem tak nešťastná." V jejím obličeji byl vidět v tu chvíli tak smutný výraz. Utěšoval jsem ji, aby si to tolik nebrala, že se jednalo jen o hloupou hru. Položila si svůj obličej na můj hrudník, a já cítil jak už takhle zčásti propocená moje čundrácká košile vlhne dál. Tentokrát však ne mým potem.
Čachral jsem trochu její vlasy, až jsem po chvíli uslyšel: "Nemyslím jen tu hru." Chtěl jsem jí pomoci, a tak jsem jí řekl, že kdyby si chtěla promluvit, může mne navštívit v mém stanu.
Ale kdo ví, zda-li tu poslední větu slyšela celou, jelikož na mých bedrech konečně uvolněně usnula. Vzal jsem ji tedy opatrně do náručí, jednou rukou se mě držela za krkem. A takto obtěžkán břemenem jsem se odebral za ostatními do tábora, kde jsem ji uložil do svého stanu a poslal dva kluky na dříví do lesa na oheň.
Poté jsem odchytil na hřišti Martina, jak si tam s ostatními kluky kopou s míčem a odtáhl jsem ho stranou. Řádně si s ním promluvil a nakonec jsem získal od něj kazetu s jistou nahrávkou z dnešního dne. Videokazetku jsem ten večer po opékání vuřtů spálil v ohništi, který ještě hořel dlouho do noci.
Po večerce, co ostatní ulehli do svých stanů, přišli za mnou Tomáš s Lukášem, aby si vzali noční hlídku podle rozpisu.
Poslal jsem je spát s tím, že si dnešní noc beru hlídku já. Byla jasná, teplá letní noc a bylo příjemně. Přesto jsem si vzal přes sebe deku. Seděl na kládě, koukal do plamenů a přemýšlel.
Seděl jsem takhle notnou chvíli, pak jsem si potichu došel do svého stanu, abych nevzbudil Radku, vzal kytaru a jentak, abych se uvolnil, jsem si u ohně na kládě potichu drnkal nějakou písničku.

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 D@ve D@ve | E-mail | Web | 8. února 2015 v 20:21 | Reagovat

Takhle nějak si představuju hrdinský chování! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama