(Žalm 18:3) Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.

Březen 2015

Po svatbě / rok 2013

16. března 2015 v 15:46 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb básně do šuplíku
Po svatbě / rok 2013

Napsal a složil David Hoffmann

1. Už je tomu přes tři roky dávno,
co jsme si řekli na hradě to svoje ano,
v deset hodin tenkrát ráno,

2. až Esterka ztloustla v pase,
a bytem v Klatovech ozývá se:
"Jaké jméno miminku asi dáme?"
Přemýšlíme, rozjímáme …

3. ano, už to nakonec mám,
a v listopadu se nám narodila Miriam,
a další jest nové děvče zdejší,
hned je ten svět veselejší,
moment, strpení, chvilinku,…
jen si pochovám Mirinku,

4. dcerka sílí a roste,
už slyšíme, jak se sjíždějí hosté,
ta doba připadá nám jako malý krok,
a hnedle: už je jí první rok,

5. nevím, zdali radost či vrásky mám,
mám smutek v sobě, kam se podívám,
když vidím, jak jí prospívá,
jak rychle roste a dospívá,
je tomu času tak malinko,
co byla Mirinka ještě miminko,

6. Dneska už to pravda není,
malá holčička se v slečnu mění,
na dětech to člověk vidí nejvíce,
že stárne rok od roku více a více.

Zamyšlení

16. března 2015 v 15:11 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb krátké povídky a ukázky
Zamyšlení

Napsal David Hoffmann

Píše se již 1.1.2014 a když se pozastavím v myšlenkách v období od onoho dne 24.4.2010, kdy se změnil můj život, když jsem opustil rodnou Prahu, oženil se a přestěhoval se do Klatov do dnešního dne, stojí to rozhodně za úvahu, co se v mém dosavadním životě změnilo.


Kapitola první - Zaměstnání

První tři roky byly spíše silnou psychickou prověrkou mé osoby, jelikož jsem dlouhodobě nemohl žel najít zaměstnání, protože už v té době jsem uvažoval iracionálně, že nechceme být s manželkou sami, ale že bychom rádi nějakého toho potomka, tudíž jsem bral zřetel, že jako příslovečná "hlava rodiny" musím zajistit, nejen finančně potřeby naší společné domácnosti. A věřte mi, že mi to na mé psychice příliš nepřidalo, když vezmu v potaz, kolika jsem prošel pohovory, kolik set korun jsem vydal za cesty do Plzně, Domažlic a ostatní místa Plzeňského kraje, a když žádný z těch pohovorů nevycházel, bral jsem to jako svojí osobní prohru, porážku, selhání.

Snažil jsem se to v sobě potlačit, ututlat, ale přesto to ve mne bublalo jako v přetopeném kotli a zrovna v ten nevhodný okamžik to vybublalo až na povrch. Byl jsem toho emotivně a psychicky plný, že jsem potřeboval vypustit páru, odreagovat se a přijít na jiné myšlenky. V tomto směru mi dost pomohlo, že jsem mohl na konci roku 2010 absolvovat od úřadu práce tématickou řadu rekvalifikací, abych si rozšířil své dosavadní znalosti a zkušenosti.
I když jsem nově načerpané znalosti v praxi doposud nevyužil, přesto byly pro mne v lecčem přínosem. Ať už, že jsem poznal řadu nových přátel z Klatov a okolí, ale že jsem dostal za uvedené rekvalifikace zaplaceno a tudíž jsem byl rád,
že alespoň touto trochou mohu přispět do rodinného rozpočtu.

V tomto směru se pro mne a pro mou rodinu stal klíčovým až rok 2013, kdy to vypadalo, že se konečně blýská na lepší časy. Vděčím za to brigádě u České Pošty, kde jsem dělal distribuci letáků. Během uplynulých tří let jsem se zaregistroval na minimálně cca patnácti pracovních serverech a odepsal na spoustu různých pracovních inzerátů a podal spoustu pracovních životopisů. Byl jsem velmi rád, když mi na jeden z nich, po delší době jeden ze zaměstnavatelů odepsal, abych se prý zastavil na prodejně a domluvil si tam další informace. Byl jsem opravdu velmi vděčný, na schůzku jsem se dostavil, a dnes již toho nelituji, jelikož jsem tuto práci dostal. A tuto práci vykonávám dodnes.

Kapitola druhá - Rodina

Stejně jako celá řada mladých novomanželských párů, tak i my jsme toužili rozšířit si rodinu.
Sice prostorové poměry, co se týče rozšíření rodinky nejsou zrovna ideální, co by také člověk čekal od bytu o rozloze třiceti metrech čtverečních, ale přesto jsme se o to pokoušeli.

Vše naštěstí vyšlo na první pokus a po nezdařených pokusech snažení během tří let o otěhotnění mé manželky dostavily se zdárné výsledky a v listopadu 2013 se nám nakonec narodila zdravá dcera Miriam.

Každý z těch uplynulých dosavadních tří roků přinesl nějaké negativní, ale i pozitivní poznatky, ale až ke konci roku 2013 jsem pocítil, proč má cenu na tomto světě, a pro koho žít.
Jako bych cítil, že se mi po narození dcery do žil dostává nová energie a síla, která mne již dříve během těch uplynulých tří let opustila, a tudíž jsem neměl motivaci, respektive jsem ji ztrácel, když jsem byl psychicky na dně, proč na tomto světě zůstat a žít.
A až nyní jsem ten smysl života našel a snažím se vše napravit, dát si vše do pořádku a začít znovu žít.
Užívat si smyslu života a být milujícím a oddaným manžílkem a milujícím, tak trochu i strachujícím se tatínkem naší dcery Miriamky, která do mne vlévá novou životadárnou sílu, už i byť jen jejím pohledem, či když ji držím v náručí a tisknu k sobě, aby mi náhodou nevyklouzla.

Takže když to shrnu, co přát si víc: mám práci, milující rodinku, střechu nad hlavou…
Dobře, přiznám se: čekám na ten den, až v práci budu rok a prodlouží mi smlouvu, pak se chceme s manželkou ohlížet po větším bydlení, aby Mirinka, jak bude vyrůstat, měla svůj vlastní pokojík a my tak s manželkou oddělené soukromí.
I když najít dneska bydlení za slušné peníze, slušném stavu a na slušném místě, není žádný med. Jelikož musím brát v
potaz, že manželka si po mateřské bude muset hledat práci, a Miriam bude chodit do školky či do školy, ale to už je holt úděl těch dospělých, aby si tu svou rodinu zabezpečili po všech stránkách a udělali pro své ratolesti to nejlepší, aby je později jejich ratolesti brali s úctou a s respektem a vážili si jich, a ne jako spousta těch dnešních, rozpustilých teenagerů a adolescentů v pubertálním věku, kteří na svými rodiči ohrnují nos a jsou jim dobří tak akorát,
když jim dají nějaké peníze, či jiné materiální potřeby. Abych řekl pravdu, nerad bych, aby se toto odehrávalo i v naší rodině, tudíž se budeme s manželkou snažit tomuto předejít a vést naší dceru tou správnou cestou a ukazovat jí, kudy má jít, aby nešlápla vedle a měla stále pevnou půdu pod nohama. Oba dva jsme věřící lidé a rádi bychom v tomto směru vedli k Pánu Ježíši i naší dceru Mirinku, aby věděla, co je správné a co je špatné, jak se chovat a reagovat dle případných situací, a aby si uvědomila, že já s maminkou tady nebudeme stále, a ona bude tou, která se bude muset umět postavit na vlastní nohy a zvládnout tu samou situaci, kterou teď zvládáme my s manželkou, zabezpečit a postarat se o svou vlastní rodinu, o svého manžela, případně o své děti, aby měli v čem chodit, co jíst a kde bydlet. Co se týče zaměstnání a výchovy dětí, o tom netřeba hovořit. Každá dospělá osoba by měla zvážit, co je pro svou rodinu třeba a co je správné, ať už je to matka, či otec.

Chápu, že to pro toho dědečka a babičku není jednoduché, aby sem tam nedali svým dětem rady do života, ale je už jen na těch dotyčných osobách, zda-li si rady od prarodičů vezmou k srdci, či nikoliv. Ale to už je rozhodnutí ryze na nich, i když se říká, že každý rodič se snaží udělat pro své děti maximum, a to ve všech směrech. Ať už ve výchově, tak i ve finančních či materiálních potřebách a dalších.
Aneb jak se říká: vždy na západě musí někdo odejít, aby na východě vznikl život nový. Tak i my tady žel nebudeme věčně a budeme nuceni uvolnit místo na tomto světě novému životu.
A proto bychom byli rádi, aby na nás naše děti, vnoučata, možná i pravnoučata vzpomínali s láskou, úctou a s pocitem, že jsme jim dali do vínku to nejlepší z nás, co jsme jim mohli dát.

Ať naše památka zde zůstane navždy, Amen!

Přátelství a pokec

16. března 2015 v 14:04 | David Hoffmann |  O Autorovi
Ahoj!
Ačkoliv jsem šťastně ženatý a mám rodinu, přesto se cítím někdy sám. Hledám tedy touto cestou nějakého kamaráda, nejlépe věřícího, z Klatov. Který by byl ochoten se mnou něco podniknout (čundry, kolo, čajovna, vodní dýmka, playstation ,..), zajít občas na pivko a na pokec, a tak. Vůbec nevadí že by byl taky otec od rodiny, alespoň by si manželky mohly také poklábosit a dětičky by si spolu mohly hrát. Takže pokud by měl někdo zájem, rádi Vás poznáme. Děkujeme! Mrkající

Počítače

16. března 2015 v 11:53 | David Hoffmann |  Koníčky a záliby
Co se týče počítačů, v tomto směru jsem byl od dětství spíše samouk. V době puberty když jsem šel na učňák, kde jsme mj. měli i předmět o počítačích, jsem se o tuto elektroniku začal zajímat. Pamatuji si, když jsem poprvé přišel do počítačové učebny, kde tehdy byly "bakelitové" počítače IQ-151 a PMD- éčka s externími mechanikami ještě na audiokazety a později na floppydisky a jak náš všechny zaujal počítač pana profesora, tehdy to byla Pentium 386 nebo 486.
To tehdy i vietnamci v tržnicích začali prodávat ty svoje videohry se zásuvnými moduly, také jsem si jednu z nich ze své první výpaty pořídil. Poté se dostávaly na trh osmibytové počítače značek Atari, Commodore, ZX Spectrum, Sharp MZ800 a další. Později jsem si počítač Commodore C64 s kazetovou mechanikou zakoupil.
Na učňáku jsem potkal po letech svého bývalého kamaráda Toníka, se kterým jsem kdysi trávil na Šumavě v podnikové firemní chatě, kde naši a jeho rodiče pracovali, léta mládí. S Toníkem jsem v kontaktu dodnes.
Tonda si počítač Commodore C64 pořídil také, tak jsme si mohli navzájem půjčovat hry a vyměňovat zkušenosti a postřehy s tímto počítačem. Později jsem propadl této značce Commodore a pořídil jsem si Commodore Amigu, kde byly hry a programy už na floppy discích a později na disketách 3,5". Později jsem přičichl k prvním pecečkům, k jejich stavbě a tak to pokračovalo až dodnes. Takže mám doma postavený no name počítač, není to sice žádný výkonný stroj na nejnovější hry, ale takovou tu běžnou práci, průměrné hry, internet a podobně to bohatě postačuje.
Mimo počítače jsem si kdysi pořídil i videohry Sony Playstation 2. Takže zatímco je Ester na počítači, já si zatím mohu s přáteli zahrát nějakou videohru. Mrkající

Zpověď

16. března 2015 v 11:06 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb krátké povídky a ukázky
Zpověď
Napsal podle skutečné události David Hoffmann

Nedávno když jsem byl zrovna v práci se mi stala jedna příhoda o které bych Vám rád vyprávěl.
Naproti naší prodejně je prodejna s mobilními telefony, tablety a příslušenstvím. Jednoho dne do této prodejny přišla maminka s chlapečkem. Mohlo mu být tak tři, čtyři roky. Vypadalo to, že je nějak mentálně zaostalý, ale to není podstatné v tomto příběhu. Maminka mu dala koláček a prohlížela si vystavené mobilní telefony. Chlapeček začal koláček jíst, ale co se žel nestalo, koláček mu spadl. Chlapeček se nad koláčkem sehnul, koukal smutně na něj a vypadalo to, že bude plakat.
Maminka si ho v tu chvíli nevšímala a bavila se s prodavačem o telefonech.
V tu chvíli se mi chlapečka sželelo a měl jsem v sobě takový zvláštní divný pocit, a jako by se mi zdálo, že ke mne promlouvá v tu chvíli Duch Svatý. Měl jsem ve skřínce k svačině dva banány. Nelenil jsem a vstal, utrhl jeden z banánů a přišel jsem k tomu chlapečkovi, poklekl a ten banán jsem mu dal se slovy, aby si z toho koláčku nic nedělal, že se to stává a že velcí kluci kvůli blbostem nebrečí. Maminka se na mne podívala, když viděla, jak mu dávám ten banán a chtěla mi jej zaplatit, já jsem ji odmítl a řekl: "to je v pořádku, bylo mi líto Vašeho chlapečka, když jsem ho viděl ...." Spíš než nějaké případné peníze mne spíše hřál uvnitř nitra takový blažený pocit, že jsem někomu mohl udělat radost, i byť jedním banánem a pocit dobře vykonaného skutku. Mrkající