(Žalm 18:3) Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.

Zamyšlení

16. března 2015 v 15:11 | David Hoffmann |  Moje tvorba / aneb krátké povídky a ukázky
Zamyšlení

Napsal David Hoffmann

Píše se již 1.1.2014 a když se pozastavím v myšlenkách v období od onoho dne 24.4.2010, kdy se změnil můj život, když jsem opustil rodnou Prahu, oženil se a přestěhoval se do Klatov do dnešního dne, stojí to rozhodně za úvahu, co se v mém dosavadním životě změnilo.


Kapitola první - Zaměstnání

První tři roky byly spíše silnou psychickou prověrkou mé osoby, jelikož jsem dlouhodobě nemohl žel najít zaměstnání, protože už v té době jsem uvažoval iracionálně, že nechceme být s manželkou sami, ale že bychom rádi nějakého toho potomka, tudíž jsem bral zřetel, že jako příslovečná "hlava rodiny" musím zajistit, nejen finančně potřeby naší společné domácnosti. A věřte mi, že mi to na mé psychice příliš nepřidalo, když vezmu v potaz, kolika jsem prošel pohovory, kolik set korun jsem vydal za cesty do Plzně, Domažlic a ostatní místa Plzeňského kraje, a když žádný z těch pohovorů nevycházel, bral jsem to jako svojí osobní prohru, porážku, selhání.

Snažil jsem se to v sobě potlačit, ututlat, ale přesto to ve mne bublalo jako v přetopeném kotli a zrovna v ten nevhodný okamžik to vybublalo až na povrch. Byl jsem toho emotivně a psychicky plný, že jsem potřeboval vypustit páru, odreagovat se a přijít na jiné myšlenky. V tomto směru mi dost pomohlo, že jsem mohl na konci roku 2010 absolvovat od úřadu práce tématickou řadu rekvalifikací, abych si rozšířil své dosavadní znalosti a zkušenosti.
I když jsem nově načerpané znalosti v praxi doposud nevyužil, přesto byly pro mne v lecčem přínosem. Ať už, že jsem poznal řadu nových přátel z Klatov a okolí, ale že jsem dostal za uvedené rekvalifikace zaplaceno a tudíž jsem byl rád,
že alespoň touto trochou mohu přispět do rodinného rozpočtu.

V tomto směru se pro mne a pro mou rodinu stal klíčovým až rok 2013, kdy to vypadalo, že se konečně blýská na lepší časy. Vděčím za to brigádě u České Pošty, kde jsem dělal distribuci letáků. Během uplynulých tří let jsem se zaregistroval na minimálně cca patnácti pracovních serverech a odepsal na spoustu různých pracovních inzerátů a podal spoustu pracovních životopisů. Byl jsem velmi rád, když mi na jeden z nich, po delší době jeden ze zaměstnavatelů odepsal, abych se prý zastavil na prodejně a domluvil si tam další informace. Byl jsem opravdu velmi vděčný, na schůzku jsem se dostavil, a dnes již toho nelituji, jelikož jsem tuto práci dostal. A tuto práci vykonávám dodnes.

Kapitola druhá - Rodina

Stejně jako celá řada mladých novomanželských párů, tak i my jsme toužili rozšířit si rodinu.
Sice prostorové poměry, co se týče rozšíření rodinky nejsou zrovna ideální, co by také člověk čekal od bytu o rozloze třiceti metrech čtverečních, ale přesto jsme se o to pokoušeli.

Vše naštěstí vyšlo na první pokus a po nezdařených pokusech snažení během tří let o otěhotnění mé manželky dostavily se zdárné výsledky a v listopadu 2013 se nám nakonec narodila zdravá dcera Miriam.

Každý z těch uplynulých dosavadních tří roků přinesl nějaké negativní, ale i pozitivní poznatky, ale až ke konci roku 2013 jsem pocítil, proč má cenu na tomto světě, a pro koho žít.
Jako bych cítil, že se mi po narození dcery do žil dostává nová energie a síla, která mne již dříve během těch uplynulých tří let opustila, a tudíž jsem neměl motivaci, respektive jsem ji ztrácel, když jsem byl psychicky na dně, proč na tomto světě zůstat a žít.
A až nyní jsem ten smysl života našel a snažím se vše napravit, dát si vše do pořádku a začít znovu žít.
Užívat si smyslu života a být milujícím a oddaným manžílkem a milujícím, tak trochu i strachujícím se tatínkem naší dcery Miriamky, která do mne vlévá novou životadárnou sílu, už i byť jen jejím pohledem, či když ji držím v náručí a tisknu k sobě, aby mi náhodou nevyklouzla.

Takže když to shrnu, co přát si víc: mám práci, milující rodinku, střechu nad hlavou…
Dobře, přiznám se: čekám na ten den, až v práci budu rok a prodlouží mi smlouvu, pak se chceme s manželkou ohlížet po větším bydlení, aby Mirinka, jak bude vyrůstat, měla svůj vlastní pokojík a my tak s manželkou oddělené soukromí.
I když najít dneska bydlení za slušné peníze, slušném stavu a na slušném místě, není žádný med. Jelikož musím brát v
potaz, že manželka si po mateřské bude muset hledat práci, a Miriam bude chodit do školky či do školy, ale to už je holt úděl těch dospělých, aby si tu svou rodinu zabezpečili po všech stránkách a udělali pro své ratolesti to nejlepší, aby je později jejich ratolesti brali s úctou a s respektem a vážili si jich, a ne jako spousta těch dnešních, rozpustilých teenagerů a adolescentů v pubertálním věku, kteří na svými rodiči ohrnují nos a jsou jim dobří tak akorát,
když jim dají nějaké peníze, či jiné materiální potřeby. Abych řekl pravdu, nerad bych, aby se toto odehrávalo i v naší rodině, tudíž se budeme s manželkou snažit tomuto předejít a vést naší dceru tou správnou cestou a ukazovat jí, kudy má jít, aby nešlápla vedle a měla stále pevnou půdu pod nohama. Oba dva jsme věřící lidé a rádi bychom v tomto směru vedli k Pánu Ježíši i naší dceru Mirinku, aby věděla, co je správné a co je špatné, jak se chovat a reagovat dle případných situací, a aby si uvědomila, že já s maminkou tady nebudeme stále, a ona bude tou, která se bude muset umět postavit na vlastní nohy a zvládnout tu samou situaci, kterou teď zvládáme my s manželkou, zabezpečit a postarat se o svou vlastní rodinu, o svého manžela, případně o své děti, aby měli v čem chodit, co jíst a kde bydlet. Co se týče zaměstnání a výchovy dětí, o tom netřeba hovořit. Každá dospělá osoba by měla zvážit, co je pro svou rodinu třeba a co je správné, ať už je to matka, či otec.

Chápu, že to pro toho dědečka a babičku není jednoduché, aby sem tam nedali svým dětem rady do života, ale je už jen na těch dotyčných osobách, zda-li si rady od prarodičů vezmou k srdci, či nikoliv. Ale to už je rozhodnutí ryze na nich, i když se říká, že každý rodič se snaží udělat pro své děti maximum, a to ve všech směrech. Ať už ve výchově, tak i ve finančních či materiálních potřebách a dalších.
Aneb jak se říká: vždy na západě musí někdo odejít, aby na východě vznikl život nový. Tak i my tady žel nebudeme věčně a budeme nuceni uvolnit místo na tomto světě novému životu.
A proto bychom byli rádi, aby na nás naše děti, vnoučata, možná i pravnoučata vzpomínali s láskou, úctou a s pocitem, že jsme jim dali do vínku to nejlepší z nás, co jsme jim mohli dát.

Ať naše památka zde zůstane navždy, Amen!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 D@ve D@ve | E-mail | Web | 16. března 2015 v 23:45 | Reagovat

Amen! S Bohem není nic nemožné! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama