(Žalm 18:3) Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.

"Stará škola" versus dnešní doba - Díl Druhý

6. září 2016 v 15:31 | David Hoffmann |  Článkový seriál "Stará Škola"
"STARÁ ŠKOLA" versus DNEŠNÍ DOBA
Pokračování druhé/ aneb střípky z vlastní zkušenosti
Napsal David Hoffmann

Podtitulek tohoto článku nazvu:"Rozdílné pohledy rodičů".

Naši známí, přátelé a všichni, kteří nás s manželkou znají (a patřím mezi ně i já), můžeme s jistotou říci, že moje žena se rozhodně za "moderní maminku" nepovažuje. Navíc mohu konstatovat, že se mnohdy neztotožňujeme ani s názory ostatních "moderních maminek" okolo nás.
Co se týče výchovy dítěte, tak se spíše řadíme tak někam mezi, uprostřed mezi "starou školu" a "moderní maminky". Rádi si vyslechneme názory na výchovu od obou skupin, ale ne vždy, a se všemi názory souhlasíme.
Až do doby, co jsme s manželkou v tomto směru ostře narazili, a žel dodnes za to neseme následky.

Hlavním kamenem úrazu byl ten, že jsem se nikdy nenaučil lidi tzv. "odpálkovat". Raději abych měl klid, tak jsem jim raději, skoro vše, odkýval. Oni pak byli spokojeni a já měl od nich pokoj. V tomto směru byla Ester podobně. Sice měla a stále má "větší vyřídilku" a prořízlejší ústa nežli já, přesto lidi "odpálkovat" také příliš neuměla.
Dokud, než jsme byli nedávno na návštěvě u příbuzných, a během rozhovoru nám (mně a Esterce) bylo řečeno:"Nauč se lidi odpálkovat, když se to naučíš a povede se ti to, tak budeš mít nakonec z toho ještě radost."
Jenže zase na druhou stranu, když jsem o tom přemýšlel, ve mně hlodalo svědomí, abych tím zase pro změnu někomu neublížil. Ale i na toto mi bylo řečeno:"Nesmíš dovolit to, aby na tobě mohli lidi dříví štípat, dovolíš to jednou, dovolíš to podruhé a oni to budou zkoušet více a více, a nakonec špatně dopadneš.
A toto byl náš případ. Proto dnes už jsme přehodnotili naše závěry a už jsme opatrnější. Aneb jak se říká:"chybami se člověk učí", tak já mohu konstatovat s humorem, že my už bychom měli mít minimálně vysokou školu i s diplomem. Ale zpátky k příběhu:

Pokud jsme byli s Ester bezdětní, měli jsme svůj klid. Je ovšem pravda, že u nás, v křesťanském sboru, jsme v očích oněch "moderních maminek" byli nějakou dobu "ti divní", kteří jedni z mála těch mladších generací nemají ještě děti.
Ale my to klidně přiznáme: "My, na rozdíl od oněch "moderních maminek" žel takové štěstí nemáme." Okolo některé té "moderní maminky" postačí, když se okolo ní "otře" její manžel a žena přijde snadno do jiného stavu.
Ale my, za prvé už nejsme nejmladší a jako spousty i dalších lidí na této planetě, i my máme své nějaké zdravotní problémy, a proto to žel u nás tak snadno nefunguje. Ano, pokud by nám bylo o dvacet let méně, bylo by to určitě jiné a i veselejší.
Jenže od té doby, co se nám konečně narodila dcera Miriam, se vše změnilo. Zvláště když se nám do výchovy začala starat moje maminka, která je navíc ze "staré školy", absolutně nerozumí názorům naší mladší generace a stále si myslí, že metody její výchovy jsou ty nejlepší, což můžeme s Ester, po jistých zkušenostech, zcela vyvrátit.

A hlavně, co mne štve nejvíce, a lituji, že jsem na to nepřišel dříve, ale na to přijde člověk, až když je starší a zkušenější, že moje maminka byla "zkušená manipulátorka" s lidmi. Snažila se v tomto směru ovlivnit spousty lidí.
A když o tom mnohdy přemýšlím, mohu říci, že se jí docela dařilo. Dokonce bych si dovolil i říci, že by mohla rovnou kandidovat do politiky.
A to se jí dařilo i u mne, když jsem kdysi u ní bydlel v Praze. A nyní i u nás, když nám neustále mluví i do výchovy naší dcery. Dokonce mi mnohdy přišlo, že se nám snaží mluvit i do manželství, ale tam naštěstí neuspěla, a naše manželství na štěstí funguje dál.
Vím, měl bych o své mamince psát hezké věci, ale co se týče mé rodiny, musím žel změnit v tomto směru svůj názor a souhlasit s mojí ženou a bránit svoji rodinu.

Ale co se týče naší dcerky, to žel bylo jiné. Jelikož se nějakou dobu před narozením Mirinky narodila mému bratranci a jeho manželce také dcera. A bylo naprosto zřejmé, že moje maminka s mojí tetou porovnávají "úspěchy", co se týče pokroků, mezi oběma dívkami. A neustále se moje maminka divila, že naše Miriam ještě neumí tamto či ono. A vůbec si nedala vysvětlit, že nemůžou od ní čekat hned od narození zázraky. Neřkuli o tom, kdyby si alespoň ty své poznatky raději nechala sama pro sebe, ale když to slyšíte pokaždé, když se s mojí maminkou vidíme či slyšíme po telefonu, tak to také na psychice příliš nepřidá. A ani si nedovedete představit, jak mne rozlítilo, když jsem se dozvěděl od Esterky, po dvou letech po narození Mirinky, že jí řekla po telefonu moje maminka něco jako v tom smyslu, jaká je Ester neschopnou matkou. Absolutně nedovedu pochopit, co si to k mojí manželce vůbec dovolila. Měl jsem velké nutkání, abych nezvedl telefon, nezavolal do Prahy a mojí mamince neřekl, co si o ní v tu chvíli myslím. Vynaložil jsem v sobě spousty sil, abych toto nutkání přemohl, protože pak bychom litovali toho všichni, k čemu by pak došlo. Proto jsem to prozatím nechal "vyšumět" do ztracena. Říkám si v duchu:" Jsem křesťan, a mým posláním, je to psáno i v Bibli, je že si máme odpouštět, i když to mnohdy velmi bolí."
Mimo jiné, bratrancova dcera byla a je podstatně starší než Miriam, takže nelze již výše zmiňované výkony obou dívek srovnávat.

Jenže co se nadále nestalo: moje maminka by se snažila dostat naší Mirinku už skoro ve dvou letech do školky. Na konec se jí to, žel k naší nelibosti, zdařilo. Jak jsem se již dříve zmiňoval, byla slušnou manipulátorkou.
Jenže jak jsme s manželkou předpokládali, bylo to pro nás tři velké duševní utrpení. Hlavně převážně pro Mirinku, protože jí se to především týkalo. Vzhledem tomu, že Mirince budou tři roky až koncem listopadu, a do školky šla již prvního září, shodli jsme se ženou, že na školku není ještě zdaleka "zralá" a vyspělá. Oba dva dny (prvního a druhého září 2016), čtvrtek a pátek prý probrečela, chtěla maminku a samozřejmě se jí stýskalo. Shodli jsme se, že takhle se to rozhodně řešit nedá, a musíme vymyslet jinou alternativu co dál. Dokonce jsme šli na konec za její paní učitelkou, abychom se vzájemně poradili. Rádi bychom, aby byla Mirinka v pořádku, aby samozřejmě byla šťastná, pobyt ve školce, zatímco my bychom chodili do práce, si užívala, našla si tam kamarádky, a ve školce se jí líbilo.
Musíme věřit tomu, že to nezůstane jen u přání, a že společně najdeme s Esterkou, se školním personálem a s Mirinkou nějaké rozumné řešení ke spokojenosti nás všech.

Co se týče mojí maminky, poznali jsme a pochopili, že co se týče jejích rad, tak už na ně nesmíme dát a držet si od nich bezpečný odstup. Prostě jedním uchem vyslechnout, druhým pustit ven, a klidně si o tom myslet své. A pokud se nám něco nelíbí? Být tedy více upřímný a říct to. Pokud si přesto nedá říci, tak jí dle rady i slušně "odpálkovat". Hlavně to dál neřešit, nešťourat se zbytečně v tom a pokud možno, zahodit to za hlavu.
A dle nových zkušeností nedat na babské rady mojí maminky, ale řídit se vlastními instinkty a vlastní intuicí. Nemáme v žádném případě nic proti mojí mamince, ale jak se říká:"všeho s mírou".
Je tedy třeba si ve vztazích nastavit určité hranice, přes které nikdo nesmí překročit.

-------------------------------------------------------- KONEC 2. DÍLU -----------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama